Emanuel Swedenborg – vědec a mystik
Článek vyšel v časopise Svět Grálu v roce 2012 

Když jsem se ve svých 15ti letech poprvé setkal se spisy E. Swedenborga (byla to tehdy kniha Nebe a peklo) stala se pro mne zjevením. Později jsem si kladl otázku, jak je možné, že o tomto díle čítajícím okolo 150 dochovaných knih, článků a pojednání, a o jeho geniálním autorovi, není širší povědomí. A to ani o jeho vědeckých přínosech se neučíme ve škole.

V určitém smyslu si tuto otázku kladu dodnes, i když nyní vím, že jestliže někdo i dnes, třebaže se stal odborníkem v některém vědeckém oboru, nejde v hlavním proudu, jakmile vkročí na pole osobní spirituality nesvázanou s jakoukoli větší skupinou lidí – církví, společenstvím či hnutím (lhostejno, jak to nazveme) – pak toto vykročení mimo je vnímáno jako cosi cizorodého, i když jeho úmysl nemusí být opuštění hranic této skupiny, ale jen jejich posunutí a obohacení jejich obsahu o něco nového. Takové bylo i Swedenborgovo poslání – obrodit křesťanství – přinést nové podněty ze skutečnosti duchovní reality.

Swedenborg byl jedním z posledních polyhistorů. Narodil se 29. ledna 1688 ve Stockholmu Jesperovi a Sáře Swedbergovým. Otec byl vysoce inteligentní a horlivý duchovní protestantské církve a později se stal biskupem ve Skaře, přičemž byl povýšen do šlechtického stavu královnou Ulrikou Eleonorou. Ve funkci biskupa také sloužil jako kaplan královské rodiny, a měl tak volný vstup do nejvyšších společenských a politických kruhů Švédska. Pod otcovým vedením se atmosféra v rodině vyznačovala úctou k náboženským skutečnostem.

Jako jedenáctiletý vstoupil mladý Emanuel na univerzitu v Uppsale. Později se rozhodl pro studium filosofie, která zahrnovala i vědu a matematiku. Po 10letém studiu ve Švédsku odjíždí na rozsáhlou studijní cestu, kde se seznamuje s fyzikou, astronomií a s většinou dalších přírodních věd. Nevynechá také setkání s praktickou mechanikou (hodinářství, knihovnictví, rytectví nebo i konstrukci dechových nástrojů). Na svých cestách se také setkává s řadou předních vědeckých osobností. Takto studoval do svých 35 let, přičemž jej provázela otcova slova:

„Prosím tě, aby ses bál a miloval Boha nadevše, protože bez této bázně je všechen další výcvik, všechno studium a učení bezcenné a zcela škodlivé.“

Je zajímavé, že již o 7 let dříve (v roce 1716) jmenuje král Karel XII. talentovaného vědce do úřadu mimořádného poradce Královského kolegia dolů, nejdůležitějšího švédského průmyslového odvětví, a stal se také členem Báňské rady.

Od roku 1719 započala Swedenborgova veřejná kariéra také více než padesátiletou službou ve Sněmovně lordů, kde ač nebyl pohotovým řečníkem, mnohokrát vystoupil se svými názory na národní ekonomiku, strukturu daní či zahraniční politiku nebo využívání přírodních zdrojů.

Shrnutí Swedenborgova veřejného života by nebylo úplné, kdybychom pominuli jeho práci jako inženýrského poradce poté, co jej o to požádal král Karel XII., zaujat jeho editorskou prací pro vědecký časopis Daedalus. V královských službách Swedenborg zastával místo stavebního dozorce na několika důležitých veřejných stavbách. Byl pověřen zpracováním projektů a provedením staveb nového typu suchého doku, plavebních kanálů, strojů pro zpracování zdrojů soli a systému pro přepravu velkých válečných lodí po souši. Ukázal také tvořivý talent, když nakreslil proveditelné skici budoucích strojů včetně letadla, ponorky, parního stroje, vzduchové pušky nebo stáložárných kamen.

Jak vidíme, Swedenborgovu vědeckou mysl zajímalo rozkrytí zákonů z celého spektra tehdejší vědy, a to nejen jako studenta, ale i jako aktivního badatele a teoretika. Nejvíce se však zabýval oblastí metalurgie a biologie člověka (např. nervový systém a smyslová psychologie).

Swedenborg měl také dva hlavní filosofické zájmy: kosmologii a přirozenost lidské duše, o kterých pojednává ve svých vědeckých textech. Z oblasti astronomie pochází například jeho teorie o vzniku a vývoji sluneční soustavy, kterou spolu s doplněními I. Kanta a P. S. Laplaceho používáme dodnes.

Na úspěšného učence, vynálezce a politika však čekala událost, která měla od základu změnit jeho život. Začalo to během let 1744 a 1745, kdy měl množství vizí a snů, které jej hluboce ovlivňovaly, o čemž vypovídají jeho Deníky, do kterých zaznamenával své pocity a zážitky. V dubnu roku 1745 pak zažívá v Londýně pronikavou zkušenost, kdy se mu zjevuje bytost, která s ním rozmlouvá o potřebě prostředníka, pomocí něhož by se Bůh mohl opět zjevit lidem podobně, jako v případě biblických zjevení Starého zákona.

Swedenborg chápe tuto událost jako osobní povolání, aby přinesl světu nové zjevení, a od této chvíle se až do své smrti cele věnuje teologickému dílu.

Od této chvíle je mu postupně, avšak velmi rychle otvírán a zpřístupňován duchovní svět. Během dvou let dosáhne tento kontakt takové síly, že je schopen za plného vědomí pobývat v obou světech současně.

Swedenborg o tom píše: „Od toho dne jsem zanechal veškeré světské vědy a pracoval jsem na duchovních záležitostech tak, jak mi Pán nařídil psát. Pán mi potom často denně otevíral můj tělesný zrak, takže jsem uprostřed dne mohl vidět do druhého světa a ve stavu naprosté bdělosti hovořit s anděly a duchy.“

Tyto dva roky také znovu usilovně studuje Bibli v jejím originálním znění a poté začíná vydávat své nejrozsáhlejší duchovní dílo Arcana Coelestia (Nebeská tajemství, celkem 8 svazků o přibližně 7000 stranách), jež v podtitulu má větu: „nebeská tajemství… která byla viděna ve světě duchů a v nebi andělů.“

Prvních 14 let vydával Swedenborg své spisy anonymně, ale v červenci 1759 se stala událost, která jej pro veřejnost spojila s jeho pracemi. V městě Gothenburgu, které je vzdáleno asi 480 kilometrů od Stockholmu, byl Swedenborg s přáteli na večeři v domě bohatého místního obchodníka Williama Castela. Během jídla Swedenborg zblednul a zneklidněl, vyšel na chvíli do zahrady a pak se vrátil se zprávou, že ve Stockholmu, nedaleko jeho domu, začal velký požár. Řekl, že požár se rychle šíří, a projevil strach o některé své rukopisy, které má v domě. Konečně, v osm hodin večer řekl s úlevou: „Díky Bohu! Požár byl uhašen tři domy od mého!“

Přítomní byli Swedenborgovou zjevnou jasnozřivostí velmi zaujati, ale také zneklidnění, protože někteří měli ve Stockholmu domy nebo přátele. Ještě ten samý večer jeden z přítomných mluvil o příhodě s místním guvernérem, který požádal Swedenborga, zda-li by mu mohl vylíčit celou událost. Druhý den, v neděli, Swedenborg poskytl guvernérovi detaily o původu a šíření požáru a o prostředcích, kterými byl uhašen. Zvěst o údajném požáru se rychle šířila po Gothenburgu a stala se všeobecným námětem rozhovorů.

Zpráva s detaily o požáru přišla z Obchodní rady ze Stockholmu až v pondělí večer. Protože byla shodná se Swedenborgovou, vzbudil se všeobecný zájem o jeho osobu, a nedlouho potom také vešlo ve známost jeho autorství Nebe a Pekla a Nebeských tajemství.

O Swedenborgově teologii bychom mohli hovořit jako o teologii zkušenostní nebo zážitkové. V názvech jeho děl najdeme výrazy jako „dle viděného a slyšeného“ nebo „andělská moudrost o Božské lásce, moudrosti, atd.“ Swedeborg byl navíc vzdálen tomu, aby poznatky z duchovního světa nekriticky přijímal a pokládal automaticky za pravdivé. Pravý opak je pravdou. V rozhovorech s duchy nejednou oponoval jejich názorům, aby jim pak jasně vysvětlil, jak se mýlí a ničemu nerozumí.

Jeho prohlášení o duchovním světě se mnohým zdála být nesmyslná, ale ti, kteří se s ním mohli potkat a mluvit, nemohli o něm říci nic skutečně nepříznivého. Byli rozpačití z jeho vyprávění o mluvení s duchy, ale na druhou stranu shledali, že je to uvolněný, jemný a laskavý muž se smyslem pro humor.

Na sklonku života, v roce 1769, se vrátil Swedenborg do Švédska, mimo jiné také proto, aby se hájil proti obvinění z kacířství, ze kterého byl nařčen některými duchovními lutheránské státní církve. Jeho protivníci vyhráli většinu toho, po čem toužili. Swedenborgovi příznivci v kléru museli přestat s používáním jeho učení a celníkům bylo přikázáno zkonfiskovat jeho knihy a zastavit jejich oběh.

Tyto neblahé okolnosti mu však naštěstí nebránili v dokončování korunního díla jeho teologického období, které jej zcela pohltilo. Pod názvem Pravé křesťanské náboženství bylo dílo vydáno v roce 1771 v Holandsku.

Poslední dny svého života prožil v Anglii, kde jednomu nedůvěřivému tazateli na jeho dílo odpověděl: „…Až vstoupíš do věčnosti, uvidíš všechno a pak si ty a já budeme mít mnoho co říci.“

Použitá literatura:

SYNNESTVEDT, S.: Emanuel Swedenborg. Swedenborgův fond 1993.
SPALDING, J. H.: Svědectví neviditelnu - Nástin myšlenek E. Swedenborga. Swedenborská společnost 2008.
SWEDENBORG, E.: Příběhy z duchovního světa. Swedenborská společnost 2003.
SWEDENBORG, E.: Nebe a peklo. Volvox Globator 2011.
www.swedenborg.cz

 Ukázky z knih:

„Člověk musí činit skutky, jako by byly jeho vlastní, ale přitom věřit, že jsou od Pána, který v něm a skrze něj působí.“

„Naléhavě tě prosím, nesměšuj své myšlenky o duchovních věcech s časem a prostorem; neboť nakolik bude čas a prostor ve tvých myšlenkách, natolik jim nebudeš rozumět.“

Swedenborg odmítal slepou víru a prohlásil, že pravá víra je vnitřní přijetí pravdy.

„Základní vlastností (duchovního světa) je to, že je utvářen stavy individuální a kolektivní lidské mysli – nebe tvoří utvrzená láska k dobru a k pravdám, jež ji podporují, osvěcují a řídí, a peklo tvoří utvrzená láska k vlastnímu já a ke klamům, jimiž je tato láska podporována a ospravedlňována.“

Výroky:

Swedenborgova teologie je vznešená... on jediný umožňuje člověku dotknout se Boha. Vrátil jsem se ke Swedenborgovi po rozsáhlém studiu všech náboženství... Swedenborg nepochybně shrnuje všechna náboženství - nebo spíše jedno náboženství - lidstva.

Honoré de Balzac, francouzský spisovatel