O umění
Článek vyšel v časopise Svět Grálu v roce 2009

Úvodem bych chtěl říci, že nejsem kunsthistorik, ale výtvarník – praktik a toto je část mých úvah o umění.

Co je umění? Existuje vůbec? A co si pod tímto pojmem máme představit? Chápeme ho stejně jako lidé před stem či dvěma sty lety? A co teprve před dvěma či třemi tisíci lety? Domnívám se, že umění v různých dobách znamenalo naprosto rozdílné věci. Jinak jej chápal tvůrce soch faraonů – bohů v lidské podobě, který podřízen přísným pravidlům náboženského zobrazení s posvátnou bázní tvoří monumentální postavy hledící kamsi do jiných světů. Jinak jej chápal sochař ve starověkém Řecku, vzdávající hold dokonalému člověku, kráse duše a těla v postavách atletů, héroů a bohyň. Jinak jej vnímá nadšený věřící rychle se šířící židovské sekty, následovník obyčejného tesaře z neklidné římské provincie.

Jeho pohled před 2000 lety mění nazírání i na umění. S bezelstností dítěte zahazuje dovednost zobrazení viditelného a přiklání se k symbolismu a znakovosti. Jde až k vypětí do nebe se pnoucích gotických katedrál.

A opět přichází změna - nová vlna snahy po realismu, aby lidem znovu ukázala druhou stranu mince, jiný úhel pohledu na odvěké pravdy. Nový pohled chce očistit umění a vrátit se zpět k přírodě a k přímo viděnému – je tu renesance a kult člověka a díla stvoření. Všechno staré, to po Římu, považuje za úpadkové, za výmysl jakýchsi nevzdělaných barbarů.  

Můžeme zde připomenout vynikajícího malíře Caravaggia, tvůrce s pronikavým pohledem a nespoutanou povahou, se kterou přistupuje k zobrazovanému tématu. Jakým šokem muselo zapůsobit na strnulé myšlení některých duchovních jeho zobrazení evangelisty Matouše v podobě hrubého, téměř negramotného dělníka, kterého si vyšší mocnosti vyvolily jako apoštola. Avšak nepřipisujme ihned Caravaggiovi nějaké špatné úmysly. Zřejmě právě naopak chtěl v tehdejší době přepychu mocných poukázat na jeden z podivuhodných dějů Nového zákona: „…skryl jsi tyto věci před moudrými a opatrnými, a zjevil jsi je maličkým.” (Mt 11,25)

Moderna

Přicházejí však další staletí a stále nové a nové pohledy. Zastavme nyní kolo dějin a podívejme se na zvláštní stoleté období okolo roku 1900. Máme zde kořen vší dnešní rozporuplnosti. Nastupuje revoluce v umění i se všemi jejími ismy, počínaje impresionismem. 

Malíř Wassily Kandinsky, jeden ze zakladatelů abstraktní malby, sugestivně popisuje období začátku 20. století před I. světovou válkou, když říká: „…žijí ve světě plném duchovní temnoty, nejistoty pramenící z neznalosti a velkého strachu z toho všeho.“  

Je zde doba plná hlubokých změn, která samočinně požadovala i proměnu umění. Tato změna však nastala především v oblasti formy a poté i obsahu. Vyjadřující forma se naprosto osvobodila od dosavadních strohých pravidel. Umění přestává být vázané na bystrost pozorování přírodních skutečností a později se oprošťuje i o bezprostřední řemeslnou dovednost. Po tomto, pro mnohé umělce-inovátory velice krušném období, jsou výrazové prostředky umělce osvobozeny a bez omezení lidskými konvencemi. Až bude tato revoluce završena, může výtvarník tvořit z jakýchkoli materiálů, ať už přírodních nebo umělých, může používat všech čtyř rozměrů známého prostoru, zvuků a nových technologií i diváka samotného. Umění už není ohraničené do rámů či umístěné na pečlivě upraveném podstavci. Není ani přísně ohraničené v čase a prostoru. Může se vyskytovat kdekoli a my si ho nemusíme ani všimnout. 

Tyto změny ve formě vyjádření pak samočinně nastolily otázky po podstatě umění. A dnešní umělec či výtvarník hledá či tápe ve svých tvůrčích snahách, sahá po neomezených prostředcích a snaží se nalézt pevný bod.  

Ten však může být jen duchovní, nepozemský. Pokud chceme nalézt odpověď na otázku „Co je to umění?“, pak náš pohled musí směřovat vzhůru a hledat mimo hrubou hmotu. Možná tak při našem pátrání dojdeme k osobě, která v sobě sdružuje veškerá umění a krásu a dá nám odpovědi na naše otázky jen pouhým svým zjevem, svou existencí. 

Zajděme do lesa či parku, podívejme se na list stromu nebo květ a shledáme, že je zde někdo, kdo tvořil úžasné dílo před námi.  

A tvořivým lidem se snad ihned naskýtá oprávněná otázka: „Je mou povinností napodobovat tohoto tvůrce? Nebude to jen nedostatek mé vlastní invence a iniciativy?“  

Ať už si výtvarník odpoví jakkoli, nikdy nezabrání tomu, aby při své tvůrčí práci vměstnal do díla něco vlastního, neboť není stroj, který by něco dělal automaticky, bezmyšlenkovitě. Jeho myšlenkový svět, který jej při práci obklopuje, se stane součástí díla. Nezabrání však ani tomu, aby tvořil, nebo lépe řečeno skládal, z toho co zde má k využití či z toho co zažil, co vnímal již dříve. Naštěstí variací těchto „skládaček“ je tolik, že se nemusíme hned obávat nějakého plytkého opakování nebo napodobování.

Umělec a astrální svět

Mnoho umělců je vysoce citlivých a někdy s tím mají i mnoho různých problémů. Touto citlivostí, ať už vědomě či nevědomě, vpravují do díla mnoho z myšlenek a citů jejich širšího neviditelného okolí. A tak bezděky nám, divákům, zhmotňují tento jemnohmotný svět a my můžeme pozorovat jaký je.  

Dalo by se říci: Chcete vědět v jakém stavu je svět? Podívejte se na díla umění, která se právě tvoří. Mluví s intenzitou sobě vlastní – silou obrazotvornosti a procítění. 

Na současných dílech tedy můžeme vidět vnitřní stav současného lidstva, výtvarníkova okolí nebo jeho samého. Někdy to bude velmi povzbuzující, ale někdy velmi pesimistické, odporné a surové, stejně tak i podlézavé, naivní, zištné či jen povrchní.  

Vzpomeňme zde ale například některá díla Goyova. Neobyčejně děsivé období válečné je na jeho grafických pracích zobrazeno opravdu neobyčejně děsivě. Mělo snad burcovat? Ukázat pravdu slepým vůdcům?  

Ani mnohé náboženské obrazy historie nebyly na první pohled okouzlující. Jestliže malíř zachytí utrpení Kristovo na kříži velmi přesvědčivě a s opravdovým vcítěním se do těchto drásajících dějů, pak jej jistě nebude vnímavý pozorovatel odsuzovat za děsivost vyobrazení, ale bude ho to vést k zamyšlení. 

Když by se na nás podíval svým pronikavým zrakem člověk, kterému je dáno vidět do astrálního světa, neviděl by snad mnohokrát bizarní karikatury lidí se zvířecími tvary? Naše zevnější podoba astrálního těla se uzpůsobuje našim vnitřním náklonnostem. Po prudké hádce se sousedem vypadáme jako ohyzdná strašidla z děsuplných  pohádkových příběhů. 

A co naše aura? Není to snad abstraktní dílo hodné kubistických a surrealistických malířů? Jasnovidec by mi dal jistě za pravdu, že stejné znaky v auře se objevují i na současných plátnech malířů a ve tvarech sochařů a že také tak působí na člověka stejnou pronikavou silou.

Viditelné a abstraktní

Do vnímání díla dále přistupuje i individualita pozorovatele. Někteří lidé si rádi povídají s mnohomluvnými lidmi – živými a veselými. Jiní zase dají někdy přednost lidem tišším nebo věcnějším. Podobně i umělecká díla mluví mnoho, méně či jen v jednoduchosti ponechávají více práce na pozorovateli.

 Abstrakce a realismus – obojí má svůj důležitý přínos k rozvoji lidského ducha.  

Jak jsem se již zmínil, období po příchodu křesťanství znamená i změnu v umění a ku podivu… realistická dokonalost celého dlouhého vývoje řeckého a římského umění je na dlouhou dobu odsunuta stranou a výtvarník snažící se zobrazit pravdy víry či náboženskou historii spásy, se raději kloní ke zjednodušení, ke znakům, kterými tvoří např. nádherné mozaiky v Raveně či nástěnné malby v klášteře v Subiacu. Tato snaha šla až tak daleko, že se někteří věřící začali ptát, zda-li je vůbec správné a možné zobrazovat náboženské motivy (obrazoborectví). 

V mnohých ikonách se jedná o velké popření reality, o snahu po zjednodušení, o abstrakci a tak cestu k symbolu, který stačí k poukázání na neviditelnou vyšší skutečnost, kterou však stejně sebedokonalejší malbou, sochou či fotografií nemůžeme zachytit. Umělec je vždy tak trochu iluzionista, tvořící před divákem svými zvláštními kejkli roztodivné tvary a snaží se jakoby silou telepatické sugesce vytvořit obrazy a děje – jejich iluzi. Iluzi prostoru, pohybů nebo citů. Nezáleží na tom, zda se drží viditelné reality či té neviditelné. Vždy musí kouzlit – zjednodušovat, abstrahovat, a tak oklamávat diváka, aby (paradoxně) divákovi více z této reality sdělil.

O účelu umění

Shrneme-li si to, umění nás může přivádět nejrůznějšími formami k poznání nebo k morálce, nebo chcete-li k lásce nebo pravdě. Umění nás může vést pozitivně nejen k duchovním oblastem, ale také k rozvoji kreativity, upozorňuje na krásu věcí, kterých si nevšímáme nebo i na naše chyby, jež nevnímáme, ať už se jedná o chyby osobní nebo chyby společnosti, ve které se nacházíme. Tyto obrazy pak jistě nebudou prvoplánově krásné, ale povedou nás k dobrému, neboť nám nastavují zrcadlo.

E. H. Gombrich se ve své slavné knize Příběh umění v úvodu ptá: Mohou snad existovat nesprávné důvody k tomu, co umělec tvoří, a že se někomu nějaké umělecké dílo líbí? Myslím, že někdy ano. Dá se říci, že i tvorba umění a jeho vnímání podléhá stejným základním morálním principům života a odkazuje se na svobodu a odpovědnost jednotlivce. To je základní pravidlo spravedlivého světa. Na něj pak navazují další principy, až k úplné dokonalosti. 

Platón tvrdí, že každý člověk koná dobro. Ovšem své dobro. To, co považuje za dobré při svém osobním poznání. Podobně Emanuel Swedenborg doplňuje, že člověk je puzen svými láskami. Dobrými k nebi, hříšnými k peklu. Umění je pak obrazem umělcova nitra. Vlastně se nám v jeho dílech zcela odhalují jeho myšlenkové postupy a cíle jeho myšlenek.

Duchovní umění

Umění zabývající se duchovním světem bychom tedy mohli nazývat duchovním uměním a mohli bychom jej také hodnotit jako nejvyšší umění. Neboť i téma je určující. Zároveň však nemusíme opomíjet ostatní druhy, které mohou například odpovídat potřebám doby a mít tedy jakýsi časově omezenější, i když silný obsahový důraz.

Domnívám se, že motivací tvorby umělce by měla být láska k dobru a k pravdě a z toho vyplývající láska k ostatním lidem. Z moudré lásky k ostatním lidem by měla vycházet jeho snaha něco ztvárnit, něco předat. Ta bude pak zárukou dobrého díla, ať už vytvoří cokoli. Jak říká Augustin: „Miluj a dělej, co chceš.“

GOMBRICH, Ernst Hans. Příběh umění. Odeon, Praha 1992.
KANDINSKY, Wassily. O duchovnosti v umění. Triáda, Praha 1998.
KLEE, Paul. Vzpomínky, deníky, eseje. Arbor vitae, Praha 2000.
MARITAIN, Jacques. Umění a scholastika. Knihovna Filosofické revue sv. V., Olomouc 1933.
RILKE, Rainer Maria. Dopisy Cézannovi. Arbor vitae, Praha 1998.
RUPNIK, Marko Ivan. Až se stanou umění a život duchovními. Refugium, Velehrad 1997.