Společenství svatých
Článek do mezinárodní katolické revue Communio 1/2001 

Co vidí umělec či výtvarník, když má vytvořit obraz Společenstva svatých, jaké bude jeho dílo? Co zahlédne svým zvláštním zrakem, který se podobá zraku světce? Uvidí snad nějaký tajuplný děj, vizi dávných mudrců, která se jen stěží dá vměstnat do slov. Možná nejlépe básní. A to jen proto, že tam nebudou jen slova.
Stanu se tedy na chvíli básníkem a svěřím tak své vnímání tichému proudu větru, vanoucímu od Života k životu. Co věta to tvar, co slovo to barva. A písmena, ty svébytné podivuhodné znaky, ty budou strukturou hrubého plátna a zrnky pískovcové skály.
…
Společenství svatých. Společenství tvoří živé bytosti, co tvor to drahokam, svérázně proměňující záři věčného Světla. Pokud se ono světlo čistě odražené od ploch (vlastností) kamene dotkne druhého, nastává setkání, vztah, sdílení něčeho společného, společenství.
Vztah jako krásně klenutý oblouk proudí a spojuje, tato překrásná záře, proměněné Světlo, lidská sounáležitost, láska. Už dva stačí na to, aby jejich následováním Lásky se s Ní spojili a Ona byla mezi nimi. Oni tvoří srdce a Ona tvoří nad tímto srdcem plamen, který dává srdci spojení s Věčností, přináší mu podporu a novou inspiraci. Je zde ale jeden předpoklad – čistá proměna onoho věčného vzdáleného Světla, čisté převedení do života, svatost.
Vskutku Svatý je však jedině Bůh. Všechno ostatní jen lépe či hůře odráží tuto Svatost a nepřekonatelnou Krásu. Stejně jako sluneční paprsky prozařují nesmírné dálky vesmíru a jejich žhavost postupně klesá, tak i mnohé bytosti jsou svědky věčného Světla, dále či blíže od Něj. Tak poznáváme archanděly a anděly, svaté ženy a muže, zvířata i přírodu. A všichni užívají tohoto Světla, i když různou měrou.
Během života slyšíme občas o bláznivých sběratelích, kteří dali obrovské jmění za krásu umění. Svatí jsou na tom podobně, jsou to nadšenci, kteří uviděli krásu, na kterou nemohou zapomenout, krásu vzácnější nad jinou krásu, krásu, která pronikla k jejich srdci a mohutně je proměňuje. A nyní, v důsledku této proměny, nejsou schopni konat jinak, než aby všechno bylo krásné. Jejich život je sdílením oné zářivé Krásy, která proniká vším co jest, a snahou urovnat Jí cesty, aby Jí nic nebránilo v záři.
Nad každým, kdo přijal křest je znamení, které mu ukazuje cestu k lidské svatosti, ke společenství s nádhernou Láskou a Pravdou – s dokonalou Svatostí, která všechny lidi spojuje v požehnané národy, lid Boží.
Společenství patří mezi nejdokonalejší výtvory člověka. A je nositelem pozoruhodných vlastností, jež by se v souhrnu mohly nazvat „mír“. Mír jako znamení klidu a vzájemného porozumění a vcítění, znamení plodné souhry a vesmírného vývoje. A to vše jakožto mír rozevírá náruč a je samo mostem, k sestoupení něčeho vyššího, něčeho posvěcujícího a proměňujícího.
Není mnoho takových, kteří dokázali nebo dokáží být tak silnými majáky, aby Jeho světlo skrze ně pronikalo do šera lidských životů a dějin. Jsou v tom velmi podobni hvězdám, jen málo jich vidíme na obloze jasně zářit a je mnoho stupňů jasnosti milionů dalších hvězd, stejně jako u lidí, které potkáváme v životě.
Mnohý hvězdář si přeje, aby do konce svého života mohl na vlastní oči vidět vzplanout hvězdu, supernovu, zářivější a pronikavější než všechny ostatní hvězdy na obloze. Ale takové úkazy jsou vzácné. S lidskou svatostí je to podobné – také bychom se chtěli setkat s výjimečně svatým člověkem. Ale je to s ní také trochu jinak, neboť člověk má možnost být svatým a svítit, a tak pozvednout i své okolí a vytvořit tak (jak by řekl hvězdář) hvězdokupu.
A tak výtvarník vidí světelnou síť a v každém uzlu jednu bytost, všichni navzájem spojeni. Prostým očím připomíná tato živá síť jakoby kořeny bílého mechu. Ten mech se skládá z tisíců štíhlých plamínků, vyrůstajících ze stejného základu a v něm navzájem propojených. Vidět pak jdou jen plaménky, člověk jakoby se v nich ztrácel, je najednou pro sebe tak málo podstatný. A od této základny hořící plaménky ukazují vzhůru na pravého Původce a Tvůrce.
To je náš úkol.